Poskytujete, nebo máte zájem poskytovat služby v některém ze členských států Evropské unie? Potřebujete k provedení služby vyslat na území cizího státu své pracovníky? Zajímá vás, jaké formality je proto třeba splnit a vyhnout se tak případným správním a právním sankcím?

Úprava vysílání pracovníků je na komunitární úrovni harmonizována směrnicí č. 96/71/ES, o vysílání pracovníků a částečně také nařízením 1408/71 o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství. Kromě těchto legislativních nástrojů je pro bližší pochopení problematiky třeba sledovat i dosavadní judikaturu Evropského soudního dvora.

Nezbytné je také věnovat pozornost jednotlivým národním legislativám. Výše zmíněná směrnice totiž stanoví pouze obecné zásady přeshraničního vysílání pracovníků a její implementace se může stát od státu lišit.

V kontextu celkové problematiky je třeba mít stále na paměti, že pro Německo a Rakousko neplatí značná část toho, co bude v tomto článku řečeno. Tyto dva státy si totiž v době, kdy se rozhodovalo o přístupu ČR k Evropské unii, vyjednaly v některých oblastech volného pohybu služeb přechodné období na vysílání pracovníků. Toto přechodné období může trvat až po dobu sedmi let po vstupu ČR do Unie (tedy do roku 2011) a jeho podstata spočívá v povinnosti poskytovatele služby obstarat pro své vyslané pracovníky pracovní povolení. Více informací o vysílání pracovníků do Rakouska a Německa je k dispozici v dokumentu Vysílání pracovníků — Rakousko a Německo: státy s přechodným obdobím.

Obecné informace o vývoji předmětné úpravy a o širší souvislosti s volným pohybem služeb naleznete v článku Vysílání pracovníků — základní informace.